Z hlubin minulosti

Připravené, leč nevydané.

Nezveřejněná reportáž z exkurze na rozloučenou:

Ropa a její dobývání

Aneb prohlubování znalostí snadno a rychle…

Možnost konečně něco vidět doopravdy a ne se o tom jen učit nás velmi potěšila, proto jsme se na exkurzi velmi těšili. Ovšem záhy se dostavilo zklamání. Většině z nás se s ropou spojí Spojené Arabské  Emiráty a všechen přepych Abu-Zabí, tedy nikoliv nějaký ropou zavánějící domek u železniční stanice v Hodoníně.

  Ne příliš nadšeně vstupovali studenti místo letadla do autobusu onoho chladného rána dne 2. 11. L. P. 2016. Po dlouhé cestě jsme však přeci jen dojeli až do cíle, zde nás ovšem čekalo něco nečekaného. Jakýsi pán s brýlemi a velmi živou gestikulací držel otevřenou láhev s ropou a každého, kdo kolem prošel, pomazal tímto „hnisem zemským“. Nikoho z nás by nenapadlo, že právě ropa pod UV světlem fosforeskuje podobně jako tonic (pochopitelně bez ginu). Spolu s vyvěrající  ropou, objevovaly se další a další zajímavosti na poli fyziky, chemie i geologie, a tak se nám z propisek jen kouřilo. V další části prohlídky muzea jsme se mohli prostřednictvím stereolupy (tedy nikoliv mikroskopu, jak nás pán mystifikoval) proniknout do hlubin krás a tajů nerostů a zkamenělin jejich sbírek. Vyprovázeni špalírem těžebních dlát a vrtáků jsme si razili cestu ven k poslední části expozice. Když někomu řeknete „těžba ropy“, jistojistě si hned vybaví pole Dallasu s těmi divnými věcmi. My jako třída poučená již víme, že jsou zvány „kozlíky“. Právě jejich expozice se do stísněného domečku nevešla, a proto nás opět učitelé vyhnali na mráz. Ovšem monumentálnost této sbírky byla více než pozoruhodná, ostatně, kde bychom bez ropy byli? Právě tlupa těžebních kozlíků je oním Atlasem, jež nese tíhu našeho blahobytu.

Při zpáteční cestě byla potvrzena slova pána z muzea, že ropa se těží i u nás. Jako ve snu byla naše skupina, když byla upozorňována na ropný vrt každý centimetr cesty podzimní Moravou. Věrni odkazu Komenského, zastavili nám poblíž jednoho vrtu, abychom se mohli občerstvit zdravotní procházkou a na vlastní bulvy shlédnout vrt v akci. Po pěti minutách přetlačování s automobily se peloton ocitl kdesi v polích pod Pálavou a před sebou na betonu vrt. Kozlík nikde! Občerstveni mnoha povzbudivými slovy pana učitele Hučína jsme se vraceli opět k autobusu.

Děkujeme tímto našim učitelům, kteří pro nás toto oblažení schystali, a to způsobem jednoho bývalého, leč později slavného studenta gymnázia:

„Bylo to krásné a bylo toho dost…“

Oxymorón

Bojím se.
Bojím se kroků vpřed, vzad ba i váhání na místě.

Kapka za kapkou něžně se rojí.

Na okně žijí svůj melodram.

Jako dvě dopadnou — v jedno se spojí

a já tu stále, ach, stále sám.

  Květoslav Dolínek

Bude tomu už rok, co jsem naposledy usedl ke klávesnici a počal psát. Je to dlouhá doba a já nevím, jestli jsem stále schopen publikovat na blog. Zestárnul jsem. Čtu poezii. Usmívám se a směji.

Když jsem dnes usedal ke svému udýchanému počítači měl jsem pocit, jaký zažívá dítě jdoucí poprvé ke zpovědi - pocit jaký mám stále. Místo abych moudřel, páchám ještě větší blbiny. Naučil jsem se přetvářce, ba jsem jejím mistrem.
 "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal." Respektive nejistota. Ačkoli jsem stále pevně zabydlen v teple rodinného krbu (tedy my máme kamna... to vím, protože stále nosím dřevo) vzdaluji se mělčině a mířím do hlubin nejistot. Jako dítě na houpačce, co stoupá víš a víš, ale hřiště pod ním mizí a otvírá se rozhled do dálky. Pokud to čteš až sem tak gratuluji, ubožáku, ale jiskra mého ironismu už asi nevzplá.

Lidí se bojím stejně, možná i víc a přece jsem zdvojnásobil počet kamarádů a známých.

Nešikovný jsem stále, ale učím se hoblovat, tmelím, čistím šrouby,a píšu ATF!

Věřím v Boha, ale uctívám pana Jindru.

Celkem nic moc nezahrám, ale jsem nadpoloviční většinou koncertů a jeden jsem i organizoval.

Bojím se jezdit s autem, ale už jsem motor osedlal i v jedné stopě.

Hnusí se mi politika, a přece jsem jel diskutovat do Prahy za pravičáky, abych mířil vlevo.

Utěšuji a klidním přátele, ale rozdávám, co sám nemám.

Blog byl tím, co mi pomáhalo zvládat stres, místem kde můj zuřivý reportér bavil svět aktualitkami převrácenými na hlavu, místem, jak se střetnout s lidmi - bez lidí. Teď, ale jsem mezi lidi padl a žiji s nimi - mluvím s nimi. Psaní nezahazuji, jen cizeluji - jinde na jiném místě...

Opono mživé mlhy chraň

cestu moji první.

Větře duj, ba vánku vaň,

plachty srdce napni!

Květoslav Dolínek

Bylo to krásné a BOHU DÍKY za to, za VÁS.

Váš FIDo98

1998: Vesmírná Odysssea

Již osmnáct let bloudím nekonečným prostorem  vesmíru.
Již osmnáct let oblétávám Slunce.
Již osmnáct let . . .

Zvu Vás všechny, kteří na tento článek narazíte, pojďte se mnou strávit několik chvil. Zrekapitulujeme společně tuto pouť a vyrazíme za planetami. V mém životě nikdy nesměla chybět hudba, a proto ani tento článek nemůže být výjimkou. Neostýchejte se proto nabízet si z bohatého menu dnešní hudby.

Start

Ani jsem se poprvé nemohl pořádně nadechnout - pouť začala. Čas vzletu byl naplánován řídicí kontrolou na jeden z posledních letních dní. V polojasnu nedělního odpoledne dne šestého září s úderem 13:50 jsem odstartoval svoji velkolepou eskapádu. Jako každý pilot- začátečník jsem dostal toleranční lhůtu, po kterou budou mé zběsilosti ještě hájeny. Osmnáct kol abych byl přesný. Tak jsem se tedy vypravil ke své první cizí planetě.

Mars - Pán válek

Začneme u nejbližší planety, rudé skály Marsu. Ten je ze všech planet nejlépe dosáhnutelný a také nejvíce námi navštěvovaný. Musím tedy říci bohužel, protože pokaždé kdy se mu přiblížím, přináší jen války a vztek. Jedna z prvních větších válek se odehrála již při XXX obletu. Tehdy byla Zěme v 

odsluní...

První hádka se sestrou, která se obrátila proti mně. Po dlouhosáhlých a zbytečných bojích jsem byl poražen a svržen  až ze samého vršku mé dětské palandy. Dopad byl tvrdý a vyžádal si nutně svoji daň. Ruka zlomená a prázdniny v háji.

 Bohužel jsem se dosud nepoučil, a tak den co den vyrážím opět na steč do bojů na které snad ani nemám právo. S jedenáctým obletem se vše ještě zhoršilo, začal jsem si víc a víc přisvojovat svoje právo na svůj názor a přístup - a to za každou cenu! Kolikrát jsem byl zbit, kolikrát klečel v koutě, kolik bojů jsem už marně prohrál nebo vzdal. Tak jsem udělal věc, kterou jsem pak ještě mnohokrát zopakoval - utekl jsem.

Venuše - Pokladnice pokoje

Zlatá planetka, cudně skrytá pod svůj šat z neproniknutelných mraků. Je jen málo úspěšných, kteří zavítali až sem, ale já jsem na poklidné orbitě zastavoval pokaždé, bych mohl poznávat láskyplný klid a v jeho tichu tvořit svoje další kroky po soustavě.

Mami, babi a vy všichni, kteří jste mi pomáhali překonávat zlé časy válek, vy, kteří jste konejšili, tišili a uzdravovali, Vám vděčím za svůj klid. Jen vy jste podporovali v tvůrčích činnostech a nejen v nějakém přežívání, ale v žití! Bez Vás, bych se jen potácel od ničeho k ničemu a pouze bych očekával další spory a útrapy. To Vy jste mi dodali sílu, abych mohl pokračovat k dalším planetám.

Merkur - Okřídlený posel

Dohánět tento maličký kousek skály, je opravdu náročné. S rychlostí blesku rotuje na nejmenším orbitu kolem Slunce. Také  se to ne vždy podaří. Co na mnohokráte jsem si zasteskl, že nemám také okřídlené opánky. Co mnohokráte mne Merkur předstih.

Už od malinka jsem pomalý v rozhodování, takže jakmile si všichni mí dosavadní přátelé rozebrali své role ve sportu, na mne už nezbylo. Přiznávám, že jsem již mnohokráte zatoužil stát se sportovníkem, ale popravdě jsem se už pak bál, že do toho kolektivu nezapadnu. Analogicky s tím nejsem  ani ministrantem, ani skautem a už vůbec ne čundrákem. Já jsem ve svém...

Jupiter - Dárce radosti

Ze svých častých neúspěchů s Merkurem si hlavu moc nedělám. Vymrštěn gravitačním prakem Slunce, uháním za svojí oblíbenou planetou. Pokaždé se rád připojuji k stovkám družic této obří planety. Zde za pásem meteoritů se už snadno zapomíná na souseda Marse...

Ať byl rok jaký byl, vždy se v něm našla spousta krásných okamžiků, spousta střípků radosti. Mnohdy jen z malicherností, které rychle pominuly, ale mnoho jich také bylo po dosažení svých cílů. Akordeon, harmonium, varhany, klavír... nejen zde jsem prožil spoustu radosti, ale i ve společnosti mých rodičů, přátel, kamarádů, známých... Je pravda, že i minimum smutku, žalu, nebo vzteku dokáží radost utlumit, ale i tak radost nakonec většinou vyhraje...

Saturn - Vládce zašlých časů

Jak postupuji od Slunce dál prostorem, začíná jeho světla povážlivě ubývat. V tu chvíli se z temné prázdnoty zjeví přízrak Saturn. Svými  prstenci si klestí cestu a nebere ohledy na nikoho. 

Mnohokrát jsem selhal, mnohokrát jsem zhřešil. Pokaždé v chvíli ticha mne drtí ta příšerná otázka, zda-li jsem byl alespoň chvíli dobrý člověk. Tím okamžikem mi počne zvonit v uších a v hlavě hřmět. Před očima probíhají ty nejtrapnější, nejhloupější a nejhorší věci, které jsem už stihl učinit. Chci před nimi utéct, ale nejde to. Sám jsem si je přikoval k sobě.

Uran - Potrhlý kouzelník

Tak trochu odlišně se valí soustavou Uran. Vždy po svém, vždy orginálně. Trochu rozpačitě měnívá často svá rozhodnutí a styl. Směr si ale drží stále stejný.

Částečně ochranou maskou, částečně podivným automutilačním koníčkem  bylo mé podivínství. Řezem automatické pračky ve volném rovnoběžném promítání na půdě mateřské školky počínaje a pobíháním se stařičkým Flexaretem konče, tvořil jsem si svůj krásný, dokonalý, ale utopický svět. Ovšem byl to svět plný změn a přebíhání od jednoho k druhému, pak když jsem se jednou rozhlédl, zjistil jsem, že ze všech těch plánů zůstaly jen sny a hrouda počmáraných papírů.

Neptun - Mystik

Nejvíce vytržen z řádu Slunce, koná svou pouť také Neptun. Hluboká modř poslední spojky se zbytkem soustavy si už žije téměř sama pro sebe. Na rozhraní reality, zpola živena sama sebou, zpola Sluncem. Jako maják slouží galaktickým zbloudilcům, toužícím dostat se domů.

Zahrnut tak svými sny balancuji na okraji reality, která mne sráží zase zpět. Přemítám nad účelem a podstatou věcí. Ničím nevázán spěji nikam, do ničeho. Právě tady se vše láme, zde člověk pozná, že potřebuje mít svůj cíl, za kterým může spět. Přes bouři dospívání posledních, z osmnácti cvičných přeletů, se najednou vše začíná jasnit a také trochu komplikovat. Zodpovědnost stoupá a realita se stává nebezpečnou. Teď už nezbývá nic jiného, než skočit po hlavě do víru 19. přeletu.

Sen se rozplývá a život začíná!

Děkuji Vám všem!

FIDo98